Štěstí je vrtkavá dáma

Frázi, že štěstí je vrtkavá dáma jsem si půjčila z Harryho Pottera. Nevím, ve kterém dílu to která z postav říká, ale naskočilo mi to dnes do mysli.

Zrovna v minulých dnech jsem si při pohledu na Olivera říkala, jak je úžasné, že ho máme, jaký to je zázrak. A to nejen proto, že je to výjimečně hodné dítě, i když má své vzteklé chvíle, ale prostě jen proto, že je, že existuje, že si nás vybral za rodiče.

Vybavily se mi totiž první týdny mého těhotenství, které byly naplněné strachem, stresem, lítostí, pochybnostmi… Není to poprvé, co o tom mluvím, ale dnes tedy tak nějak víc souhrnně.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem šťastná. Hrozně jsem se na dítě těšila! Jenže na ultrazvukovém vyšetření nebylo v děloze nic vidět, přestože krevní testy těhotenství potvrdily a menstruační kalendář tvrdil, že by „něco“ už být vidět mělo.

A tak jsem asi týden žila v domnění, že se nejspíš jedná o mimoděložní těhotenství a že nejenže dítě za 8 měsíců mít nebudu, ale ještě nejspíš přijdu o vejcovod a šance na další přirozené početí se sníží. Seděla jsem na lavičce u ordinace mé gynekoložky a brečela jsem manželovi do telefonu. Zbořil se mi domeček z karet.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, jak mám mít to miniaturní stvoření ráda, když mě možná ohrožuje na životě. Ale vždyť za to nemůže. Asi je něco špatně s mým tělem. Proč se mi to stalo? A co když nakonec budu ix let bojovat o to, abych vůbec nějaké dítě měla?

Běžela mi hlavou spousta věcí, spousta hrotů, které si žena těžko dokáže představit, pokud je neprožije na vlastní kůži. Ovšem ten odstup, který jsem vůči tomu malému zárodečku cítila, mě sem tam mrzí dodneška. Když se dnes podívám na svého syna, chytám se za hlavu – jak jsem o něm někdy mohla na vteřinu pochybovat?! Teď píšu článek na stejném místě, kde se mi tyhle myšlenky honily hlavou, a tečou mi slzy. (Dostanu se k tomu, proč jsem tak naměkko, nebojte, má to důvod, nejsem ještě úplně labilní.)

Když pak pidi Olivera na kontrolním ultrazvuku v Motole našli v děloze, cítila jsem tu největší úlevu ve svém životě. Bohužel jen do další kontroly u mé gynekoložky, která za první tři měsíce mého těhotenství vznesla hned několik pochybností o tom, zda tohle těhotenství dopadne či nikoliv, zda embryu dostatečně rychle tluče srdíčko apod. Nikomu bych nepřála tohle období pochybností, jestli se ve vás věci dějí správně, jestli si můžete dovolit aspoň trochu se těšit, jestli už to můžete říct rodičům, jestli si můžete dovolit rozněžňování se nad snímky z ultrazvuku nebo byste si radši ještě měli držet odstup…

U nás štěstí možná zezačátku trochu klopýtalo nebo se schovávalo za rohem, ale nakonec nám vyšlo v plné síle vstříc. Za to jsem vděčná opravdu KAŽDÝ den. Jsou ale ženy a maminky, u kterých to dopadne naopak. Dnes jsem zkoukla video youtuberky Mummy Kathy, na kterou jsem se ráda dívala v těhotenství. Byla těhotná podruhé a už není. Mluví o tom v reálném čase, upřímně a od srdce, což mě dojalo a probudilo to ve mně všechny ty emoce, které jsem popsala.

Možná (kéž by) i tenhle článek někomu pomůže v tom, že se takové věci stávají, že na vás není nic divného. A možná někomu ušetří nervy, protože mu dodá potřebnou naději na dobrý konec počátečních zmatků.

Katka na konci videa krásně říká: Obejměte svoje děti. K tomu není co dodat, a tak stejně, jako jsem půjčenou myšlenou začala, také tak skončím.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s