Než doždímá pračka

Od doby, co se narodil Oliver, jsem se stala posedlou hlukem (nejen) v našem domě. Nad sebou máme sousedy, kteří dupou, dělají rány nábytkem a celkově jsou prostě hluční. To mě štvalo už dřív. Nicméně po porodu jsem začala vnímat spoustu dalších hluků, jako třeba že 2x týdně přijíždějí ráno popeláři a lomozí s kontejnery, že lidi v mezichodbě před vchodem do našeho bytu nezavírají dveře na kliku, ale nechávají je samospádem a pěkně naplno prásknout, že tady hodně nízko létají letadla, že má soused z protějšího baráku nepovedený tuning na autě, že sousedi během dne vrtají a zatloukají a taky že večer, klidně i před půlnocí, perou…

Žádné mámě nemusím popisovat, jak trnu, když uspím dítě, a začne se ozývat některý z portfolia hluků. Nebo ještě hůř – více najednou. To si pak ve chvíli klidu ani s chutí nesníte oběd, protože s nastraženýma ušima čekáte, kdy půjdete uspávat znovu.

Tyhle řádky vznikají po měsících rozčilování, vztekání a několika sepsaných prosbách pro sousedy, aby alespoň ty ultra hlasité domácí práce hlásili předem, že bychom my na mateřské (je nás v domě několik) třeba šly ven s kočárem místo tanečku uspávání a buzení v rytmu vrtačky. A pak… Jsem konečně dospěla do bodu, kdy jsem se nad to dokázala aspoň na chvíli povznést.

Stalo se to, když jsem včera večer Olivera uspávala (kojením) a užuž jsem se chystala ho přenést do postýlky, když jako tradičně kdesi v domě začala ždímat pračka. Znělo to asi jako když přistává vrtulník. Protože mají pračku postavenou evidentně přímo na dlažbě, nijak neodhlučněnou, slyšela jsem celkem zřetelně i poskakování bubnu.

Nejdřív se ve mně zase začala vařit krev, protože v ten den shodou okolností někdo zase vrtal a zatloukal přesně ve chvíli, kdy jsem Olivera po obědě uložila. Ale pak jsem se zarazila sama nad sebou a uvědomila jsem si, že moje spící dítě možná víc otravuje ten vztek, který na něj přenáším. Dívala jsem se na něj, jak klidně spí v bezpečí u mě v náručí a najednou jsem to celé začala vidět naopak.

Na vrtačku a kladivo mám názor pořád stejný, ale to večerní ždímání, které mě 5 nebo 10 minut zdrží s Oliverem v náručí, je jiné. Uvědomila jsem si, jak rychle těch 8 měsíců tohohle miminkovského uspávání uteklo a že ho takhle už dlouho uspávat nebudu. Možná ještě několik týdnů, možná pár měsíců, ale pak už bude usínat jinak, žádné větší propojení než kojení už nepřijde. A tak jsem sama pro sebe na chvíli zastavila čas a jen jsem si užívala tu chvíli, děkovala za ní, za něj, za možnost kojit, za sílu kojit tak dlouho…

A vedle toho jsem se styděla, že vlastně pořád jenom někam spěchám. Slíbila jsem si, že toho nechám aspoň v těchhle magických chvílích. Přestanu myslet na práci, která na mě čeká, a radši prožiju ten moment tady a teď. Většinu času se ohlížím za minulostí, nebo vyhlížím, co bude, plánuju… A mezitím mi realita zdrhá před očima ze zítřka do včerejška, aniž bych ji stihla prožít.

Věřím, že spousta maminek se v tomhle příběhu poznává. V jednom kuse kmitáme, staráme se, bojíme se, rozčilujeme se, vychováváme, hlídáme, milujeme… A právě poslední zmíněné je to hlavní, co potřebují naše děti cítit, aby mohly klidně spát. Už nevnímám těch 10 minut jako na ztrátu času, ale jako chvilku navíc, kdy můžu zas a znovu obdivovat ten svůj zázrak ve spacím pytli. 🙂

(Foto z Oliverových prvních dnů ❤)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s